Když jsme dorazily do Vientiane, hlavního města Laosu, hned jsme cítily, že tohle místo je úplně jiné než všechna ostatní hlavní města jihovýchodní Asie. Nebylo tady žádné šílené tempo, žádný nekonečný hluk.
Město se hodně pozvolna vyvíjí, takže aktuálně je to takové velké staveniště bez chodníků, kdy se prodíráte ze strany ulice na druhou. Město není úplně turistické, většina lidí přijíždí na den před odletem či odjezdem ze země. My jsme zůstaly 4 noci a upřímně to bylo moc. Ubytovaly jsme se v místním hostelu s bazénem, což vřele doporučujeme, je tady obrovské horko a město je neskutečně rozpálené.
| Pokud vám horko nevadí, vyzkoušejte ve městě populární bylinkovou saunu! |
Historii Vientiane jsme nasály nejen při prohlídce památek, ale i v drobných detailech – v oprýskaných koloniálních domech, komunistických vlajkách, ve starých klášterech a v příbězích, které jsme slyšely od místních. Vientiane bylo kdysi malé město, které se v 16. století stalo hlavním městem království Lan Xang. Později bylo téměř zničeno při thajské invazi, opuštěné, a znovu vzkříšené za francouzské kolonizace.
Smutná historie Laosu
Laos bylo nejbombardovanější zemí na světě na počet obyvatel. Během vietnamské války svrhly USA na Laos 2 miliony tun bomb, což je více bomb než na celou Evropu během 2. světové války. V průměru byla na Laos svržena každých 8 minut jedna bomba, 24 hodin denně, 9 let! Největším problémem jsou kazetové bomby, které obsahují stovky malých bombiček a spousta z nich nevybuchla při dopadu. Podle odhadů až 30 %. Pozor když chodíte v Laosu mimo vyznačené trasy, stezky a je tam varování! Odhaduje se, že je více než 80 milionů bombiček stále v půdě. Od konce bombardování bylo přes 50 000 obětí v důsledku UXO (nevybuchlá munice). Mnoho z nich jsou děti, protože bombičky často připomínají míčky nebo hračky. I při dnešní rychlosti čištění půdy (asi 7 000 hektarů ročně) by úplné vyčištění země trvalo stovky let. Lidé se bojí obdělávat půdu, UXO brzdí rozvoj, stavbu škol, nemocnic i silnic.
COPE Visitor Centre byla zkušenost, která nám změnila pohled na Laos. Expozice o UXO (nevybuchlé munici) byla syrová, bolestná, ale nesmírně důležitá. Četly jsme příběhy lidí, kteří žili s následky ustřelených končetin. Syn s otcem orali pole a najednou syn skončil bez nohy. Takové příběhy na vás v muzeu čekají. COPE se snaží lidem pomoci, nechávají pro ně dělat protézy a další pomůcky, které jim usnadní život. Nepředstavujte si moderní protézy jako u nás, ale spíše takové historické, které i tak lidem zlepší život. Vstupné je dobrovolné a v celé výši putuje na pomoc lidem v nouzi. Muzeum je v léčebném areálu, kde se o lidi starají, takže už při příchodu vidíte lidi na vozíčku.
Historické památky
Nejdřív jsme zamířily k Pha That Luang, národnímu symbolu Laosu. Zlatá stúpa se před námi tyčila v celé své kráse, oslnivá na pozadí blankytného nebe. Stály jsme tam, dívaly se na ni a přemýšlely, jak už od 16. století přežila tolik válek, útoků a přestaveb, a přesto zůstala hrdým srdcem laoského národa.
V srdci města jsme navštívily Ho Phra Keo, krásné muzeum v bývalém chrámu, kde kdysi býval slavný Smaragdový Buddha. Procházely jsme se mezi starověkými sochami a nádherně zdobenými artefakty a v duchu jsme si představovaly dobu, kdy byl chrám centrem laoského království.
Prošly jsme se k Patuxai, vítěznému oblouku, který nám připomněl Paříž, ale se sochami a ornamenty čistě laoského stylu. Pod obloukem jsou nádherné malby. Vyšplhaly jsme nahoru a z vyhlídky jsme pozorovaly město – nízké budovy, spoustu zeleně, líně se klikatící řeku Mekong. Vstupné na vyhlídku je 30 000 LAK.
Hned potom jsme pokračovaly do Wat Ong Teu Mahawihan, chrámu, který byl překvapivě klidný a téměř prázdný. Dominantou byla obrovská socha Buddhy, která na nás hleděla s jemným, tichým úsměvem. Bylo to místo klidu, kde jsme se zdržely mnohem déle, než jsme plánovaly. Vstupné je zdarma.
Jedno odpoledne jsme strávily v Buddha Parku (Xieng Khuan), kousek za městem. Mezi stovkami betonových soch buddhistických i hinduistických božstev jsme se cítily jako v jiném světě. Bylo to trochu bláznivé a naprosto fascinující místo – obrovský ležící Buddha, postavy démonů, nádherně bizarní detaily, které jsme objevovaly s každým krokem.
Zastavily jsme také v jednom z mnoha klášterů – Wat Si Saket, nejstarším v celém Vientiane. V tichu chrámového nádvoří, obklopené stovkami drobných soch Buddhy zasazených do zdí, jsme si připadaly jako součást nějakého dávného, klidného světa. Potkaly jsme tady thajského mnicha se kterým jsme si areál prošly a byl to skvělý zážitek. Vstupné je 30 000 LAK.
Kam na jídlo?
Večer jsme se procházely po nočním trhu u Mekongu. Nad hlavami nám vlály lampiony, zpod stánků se linuly vůně grilovaného masa, čerstvého ovoce a koření. Sedly jsme si k řece, jedly a pozorovaly západ slunce, kdy se nebe nad Thajskem, na druhém břehu, zbarvilo do zlatova a růžova.
| Pokud teskníte po evropském jídle, tak vřele doporučujeme restauraci Berliner Garden (mají dovoz), kde dělají skvělé karbanátky, bramborovou kaši, bramboráky, klobásky.. Luxuuus! |
Protože i na cestách po Laosu jsme zatoužily po malém kousku moderního světa, zašly jsme do Parkson Supermarketu. Příjemně klimatizovaný prostor, spousta občerstvení (dá se platit i kartou!) a potraviny ze zahraničí.
Deny & Carol 
Napsat komentář